Mgr. Radek Holodňák
Československá odborářská obec byla kriticky zasažena důsledky první světové války. Nespočet odborářů byl odveden na frontu, kde mnozí z nich padli. Ti, kteří válku přežili, se často vraceli nemocní či invalidní. A i ti, kteří zvládli útrapy války bez újmy na zdraví, často prostě nenacházeli práci, neboť nově vzniklé Československo sužovala zásadní ekonomická krize. To vše vedlo k razantnímu poklesu členské základny hlavních odborových centrál. Národně-sociální Československá obec dělnická (ČOD) skoro zanikla, k sociální demokracii inklinující Odborové sdružení Českoslovanské (OSČ) ztratilo čtvrtinu členů – do nových pořádků vstupovala s necelými pětasedmdesáti tisíci odborářů.
Požadavky na socializaci
Koncem války a v prvních měsících po ní do odborů začala vstupovat celá nová generace mladých pracujících. Ti byli přirozeně radikálnější, měli bezprostřední zkušenost s důsledky imperiální politiky starých mocností a toužili po vzniku nových, spravedlivějších pořádků. Vznik republiky spatřovali jako příležitost ke skokové proměně společnosti. V té se začaly rychle šířit tendence prosazující socializaci – tedy zespolečenštění či zestátnění – klíčových odvětví státní ekonomiky. Sociálně orientované strany v tomto tématu nacházely vzácnou shodu i se stranami měšťanskými. K socializačním požadavkům se přihlásil i VI. sjezd OSČ v srpnu 1918. Jeho delegáti konstatovali, že kapitalismus se přežil a podpořili myšlenku zestátnění bank, dolů a velkého průmyslu. Mj. také přijali nový stát do svého názvu: OSČ se přejmenovalo na Odborové sdružení Československé.
Vedení OSČ se ale k novému státu chovalo relativně umírněně. Odboroví předáci neměli žádná přehnaná očekávání, nedůvěřovali velkým hospodářským a sociálním experimentům, a zřejmě také nechtěli „přidělávat starosti“ nově vzniklé republice, která měla mnoho zásadních problémů. Nakonec se požadavky odborových centrál smrskly na dva zákony – o závodních radách v hornictví a o závodních výborech v ostatním průmyslu. K žádnému zestátnění tedy nedošlo, pouze se zvýšila míra spoluúčasti pracujících na rozhodování. Ideově se odbory tématu socializace a reorganizace výroby nevzdávaly, ale reálně daly přednost řešení bezprostředních denních problémů pracujících. Sílící kritika z krajně levicových křídel tak začala velké odborové centrály a jejich předáky nazývat pejorativně reformisty. Reformismus ale v podstatě odpovídal tomu, o co odbory skutečně usilovaly – prosazovat postupné změny vedoucí ke zlepšení podmínek pracujících. Nesoulad mezi umírněnou vedoucí linií a radikály nicméně předznamenával budoucí vývoj.
Zákon o osmihodinové pracovní době
Krátce po vzniku republiky vydal československý parlament jednu z nejzásadnějších sociálních norem. O zavedení osmihodinové pracovní doby bojovaly generace dělníků po celá desetiletí. V novém státě se ji konečně podařilo zavést. Jakákoliv práce navíc se považovala za přesčas a musela být adekvátně zaplacena, množství přesčasů navíc bylo zákonem regulováno. Nový zákon také stanovil neděli jako den odpočinku, takže se pracovalo už jen šest dní v týdnu. Zakázal také práci dětí pod 14 let, noční práci povoloval jen tam, kde je nepřetržitý provoz, a nařizoval povinné přestávky v práci. Ze sociálního hlediska se jednalo o obrovský pokrok, který zlepšil kvalitu života pracujících.
Sjednocující tendence
Zatímco mezi politickými radikály v odborech se začaly objevovat odstředivé tendence, vedení odborových centrál vynakládalo velké úsilí na to, aby se československé odborové hnutí sjednotilo. OSČ a ČOD si vymezily mantinely své působnosti tak, aby spolu mohly spolupracovat, ale aby se zároveň nesetřely ideové rozdíly, které mezi nimi byly. Především OSČ nadále prosazovalo tezi o tom, že odbory nemají být přímo spojené s politickou stranou a měly by být otevřené všem, kteří sdílí zájmy na pracovišti. S tímto programem se pak největší odborová centrála vydala vstříc sjednocování s ústřednami Slováků, Maďarů, Poláků a Rusínů. Je nutné říct, že v tomto sjednocovacím úsilí bylo Odborové sdružení Československé velmi úspěšné. OSČ odborářům nečeských národností nabídla vlastní národní sekretariáty, vydávání tiskovin v národních jazycích i možnost dělení do národnostních sekcí v rámci jedné společné odborové organizace.
OSČ začala vyjednávat také s největší německou sociálnědemokratickou odborovou ústřednou – Deutscher Gewerkschaftsbund in der Tschechoslowakei. Obě centrály vyjádřily vůli spolupracovat, otázkou bylo, jak má tato spolupráce vypadat. Do jednání se zapojili i zprostředkovatelé z Mezinárodního odborového svazu. Ti se snažili prosadit aplikaci metodiky, podle níž měla v každém státě existovat jen jedna ústředna. Po dlouhých letech společných jednání se nakonec německé odbory rozhodly vstoupit do OSČ. Nešlo o úplné sloučení, německá centrála si stále udržovala značnou míru autonomie, ale prostřednictvím svých delegátů v nejvyšších strukturách OSČ aktivně ovlivňovala jednotnou odborovou politiku. V roce 1927 se tak už všichni odboráři sociálně-demokratické orientace sdružovali v Odborovém sdružení Československém. Tato forma volné federace vydržela po celou dobu první republiky. I v roce 1938 se němečtí odboráři postavili za československý stát a snažili se vzdorovat nacionalistickým tendencím.
Rudé odbory a…
K vůli ke sloučení národních odborových centrál přispíval fakt, že se na přelomu let 1919 a 1920 objevil nový „nepřítel“, který ohrožoval dosavadní charakter odborového hnutí v Československu – byli jím komunisté. Spor mezi nekonfrontační, reformistickou pravicí a radikální bolševickou levicí v sociálně-demokratické straně nakonec vykrystalizoval v květnu 1921 ve vznik Komunistické strany Československa. KSČ neviděla odbory jako nezávislé obhájce práv pracujících, ale především jako orgány, které lze využít k boji za revoluční změnu pořádků v republice. OSČ se ke komunistickým odborářům zpočátku stavěla neutrálně, ale bylo evidentní, že přístup KSČ ke směřování odborů bude přinášet čím dál tím závažnější vleklé konflikty.
Komunisté nechtěli OSČ zničit. Chtěli nejvýznamnější centrálu dobýt a ovládnout. Rychle se jim podařilo získat značné množství členů a získat klíčový vliv v některých odvětvích. Na VII. sjezdu OSČ se jen stěží podařilo udržet stávající reformistický směr. Následně začalo docházet k vylučování odborových svazů, které komunisté už ovládli, i jednotlivých nespokojenců.
To vedlo v roce 1922 k ustanovení komunistického Mezinárodního všeodborového svazu, pro který se vžilo označení Rudé odbory. Nový svaz se připojil ke z Moskvy řízené Rudé odborové internacionále a začal podléhat centralistickému vedení bolševiků. Mnozí komunisté ale dále zůstávali v OSČ a snažili se ovlivňovat směřování největší centrály zevnitř. I k tomu dostávali instrukce přímo ze Sovětského svazu.
…jejich neúspěch
V roce 1927 se československá ekonomika vzpamatovala z válečného poklesu a nastala hospodářská konjunktura. Odborářům sdružených v OSČ a ČOD se dařilo prostřednictvím obrovského množství perfektně organizovaných stávek a dalších nátlakových akcí postupně prosazovat své požadavky, zatímco Rudým odborům členská základna klesala, neboť v prostředí ekonomického růstu jen těžko mohla společnost slyšet na výzvy k revoluci a zavedení státně plánované ekonomiky podle sovětského vzoru. Československá společnost se spíše přimkla k názoru, že neduhy kapitalismu lze postupným úsilím opravovat a cestu k socialismu vést pokojnou cestou reforem a sociálního dialogu tu v mírné, tu bojovější podobě.
Rudé odbory na svůj neúspěch reagovaly tím, že se pokusily čím dál tím více přijímat klasičtější odborovou strukturu a vytvářet pravidla sociálního boje podobná těm, která se aplikovala v OSČ. Po období mnoha neúspěšných živelných stávek se spíše umírnily a začaly postupovat uvážlivěji. To se ale nelíbilo jejich moskevskému vedení. IV. kongres Rudé odborové internacionály naopak po svých organizacích požadoval zintenzivnění hospodářského boje proti kapitalistům i proti reformistickým odborům. Rudé odbory navíc měly začít svůj boj převádět i do přímé politické roviny, což by znamenalo de facto plné podřízení se komunistické straně. A ta si, pod vedením Klementa Gottwalda, opravdu chtěla Rudé odbory zcela přivlastnit a ovládnout je.
Tomu se ale generální tajemník Rudých odborů Josef Hais vzepřel. Za to se od Rudé internacionály dočkal vyloučení. Stejně tak jej vyhodila i KSČ. Československé Rudé odbory tak osiřely. V roce 1930 navázaly dialog s OSČ a Hais spolu s třemi pětinami členů, což činilo asi 100 000 odborářů, do OSČ vstoupil.
Komunistům nezbylo, než si založit novou odborovou centrálu. V květnu 1929 tak vznikla Centrála rudých průmyslových svazů, které přejala označení Rudé odbory. Do jejich čela se postavil pozdější československý prezident Antonín Zápotocký. Charakter nové centrály zcela odpovídal politickým zájmům KSČ. Novým rudým odborářům tak nešlo o vydobytí lepších sociálních podmínek na pracovištích, ale o plnění stranických úkolů. Řada neúspěšných stávek a s nimi spojených finančních ztrát radikalismus přesvědčených komunistů nijak neumenšoval. Ba naopak. Šlo jim především o získání sympatií široké veřejnosti a o politický vzestup KSČ. Definitivní spojení části československých odborů a KSČ, kterou přes Gottwalda řídilo Stalinovo moskevské ústředí, bylo dovršeno.
Text vychází z publikace Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.
Obrázky: Wikimedia Commons