Mgr. Radek Holodňák
V našem seriálu o historii odborů v Českých zemích odbočíme z přímé cesty po proudu času. Namísto dějinnému období se tentokrát budeme věnovat vývoji jednoho konkrétního fenoménu: zastoupení žen v odborech. Zejména v realitě našeho Odborového svazu státních orgánů a organizací je to otázka, kterou nelze opomenout: patříme ke svazům, v nichž je dnes míra zastoupení žen jednou z nejvyšších v ČR.
V počátcích odborářské historie byla odborová práce takřka výlučnou devizou mužů. V 19. století tomu do značné míry nahrávala i situace na trhu práce, který se teprve postupně v masovější míře otevíral ženám. I v nuzném dělnickém prostředí stále většinou platilo, že muž je živitelem rodiny a jeho manželka zůstává s dětmi v domácnosti. Rozvoj kapitalistické tovární výroby si nicméně začal vyžadovat čím dál tím větší množství pracovních sil, přičemž ale zároveň tlačil na pokles mezd. Tento proces vedl k nutnosti, aby se ženy čím dál tím více zapojovaly do výdělečné práce. Uživit se bez dvou mezd bylo čím dál tím složitější.
V letech 1907-9 tvořily ženy v odborech pouhých 6%. Během války tento podíl stoupnul, bylo to ale způsobeno převážně tím, že mnoho práceschopných mužů bylo odvedeno na frontu, ze které se také leckteří už nevrátili. V Odborovém sdružení českoslovanském byly ženy zastoupeny podílem 17,5% členů. S touto situací vkročily odbory i do nově vzniklé samostatné Československé republiky.
Němek bylo v odborech víc
Podíl zastoupení žen se začal průběžně zvyšovat. Je zajímavé, že mnohem více žen vstupovalo do německých odborů. Například německé Verband der Christlichen Gewerkschaften für das Gebiet der Tschechoslowakischen Republik (Sdružení křesťanských odborů pro území ČSR) vykazovalo, že ženy tvoří celých 57,6%! Vysoké zastoupení žen měly také německé sociálně-demokratické odbory (27,4%). Celkově vyšší účast žen v německých odborech potvrzovaly i čísla z odborových organizací mimo velké centrály, které hlásily 24,4% žen ve svých řadách. Obecný průměr zastoupení žen tak byl mezi německými odbory v ČSR necelých 26%.
České odbory měly co dohánět. V nich totiž ženy nacházely průměrného zastoupení jen kolem 15%. Lépe na tom byly křesťansko-sociální (22,5%) a národně-sociální (20,9%) centrály. Sociálně-demokratické OSČ vykazovalo v průměru jen 14,3% žen ve svých řadách, ačkoliv v absolutních číslech měly nejvyšší počet žen. V Rudých odborech bylo žen jen 11,6%.
Odborová organizovanost žen ale postupně stoupala (v roce 1933 OSČ evidoval 19,2%). Nebyl to nicméně samovolný proces. Odbory se problematikou členství žen aktivně zabývaly a začaly činit kroky, které by k odborovému členství ženy aktivně přivedly. OSČ například začalo při svých krajských odborových radách zvyšovat zvláštní krajské pracovní odbory žen, které měly za cíl rozšiřovat ženskou členskou základnu. V rámci této činnosti rady vyvíjely úsilí i v oblasti hospodářských a sociálních poměrů žen, napomáhaly jejich obecnému i odbornému vzdělání a lobbovaly za zákony, které by zaměstnané ženy podporovaly. Odborové hnutí v Československu tak vědomě usilovalo o emancipaci žen a snažilo se tomuto procesu aktivně napomáhat.
Rudé odbory? Nezájem
Je zajímavé, že s nejnižším podílem žen se musely vypořádat komunistické Rudé odbory. Přitom v očích ideologie, kterou aplikovaly na svět, byly ženy takzvaně „třikrát vykořisťované“. Marxistická teorie chápala ženu jako subjekt trhu, který je na tom výrazně hůře, než vykořisťovaný dělník mužského pohlaví. Žena totiž byla poprvé vykořisťována přímo v zaměstnání, a to navíc za horší mzdu než jakou dostávali muži. Druhé vykořisťování mělo probíhat doma, kde pro ženy začínala „druhá směna“ neplacené práce spojené s péčí o domácnost. A třetí rovina vykořisťování se odehrávala v rovině ženy-matky: ženám připadá péče o dítě, žádná ochrana před špatnou či nebezpečnou prací během těhotenství či případně riziko plné ztráty výdělku, pokud by v těhotenství nebo po porodu zůstala doma.
Rudé odbory hlásaly, že toto vykořisťování žen může být ukončeno pouze převratem, který povede ke zpřetrhání výrobních vztahů kapitalistické výroby. Už nyní, tvrdili, ale můžeme vytvářet ženské výbory, které se budou radit o svých záležitostech, doporučovat nápravu, bojovat proti šikaně žen a vzájemně si pomáhat. Přesto organizovanost žen v komunistické odborové centrále zůstávala nízká.
Málo odborářek: přirozený stav, nebo neporozumění ze strany mužů?
Jiný pohled na nízké zapojení žen můžeme spatřovat v předsudcích, které byly ve společnosti před stovkou let zakořeněny silněji než dnes, a které ani dosud zcela nevymizely. V době hospodářské krize poklesly ženám mzdy ještě více než mužům, přesto to nevedlo k jejich masovějšímu vstupu do odborů. Odboroví předáci si to tehdy vysvětlovali tím, že leckteré ženy chápou zaměstnání jen jako přechodné období života, které je třeba překlenout, než založí rodinu s mužem, jehož obživa jim zajistí, že budou moct zůstat v domácnosti. Při takovém vnímání zaměstnání členství v odborech vlastně nedávalo valný smysl. Pravděpodobně se však přinejmenším zčásti jednalo o předsudečné vnímání problematiky mužskými odborovými předáky, kteří si nezájem žen o odbory nedovedli vysvětlit.
Ve skutečnosti si totiž mnoho odborových organizací s otázkou členství žen nedovedlo poradit. Vedení odborů, nejčastěji složené z mužů, jen těžko chápalo, že odbory je třeba transformovat organizačně, ideově i samotnou náplní činnosti, aby odpovídaly potřebám pracujících žen. Odboroví funkcionáři ale často měli problém se vším, co vybočovalo z rutiny. Neuvědomovali si, že v rámci odborové práce je třeba řešit například oblasti péče o děti, zajištění v mateřství či při nemoci potomků. Nebrali také ohledy na ženy, které momentálně nepracovaly a už vůbec ne na ženy, které zůstávaly v domácnosti.
I ženy měly ale leckdy (i předsudečné) výhrady ke členství v odborech: členské příspěvky jsou zásahem do rodinného rozpočtu, odbory odvádějí muže z rodiny na neustále se opakující schůze, vystavují členy nebezpečí šikany nebo vyhazovu apod.
30. léta přinesla změnu
Přesto se situace postupně zlepšovala. V polovině 30. let již bylo členství v odborech natolik normalizované, že se zvyšovala i odborová zastoupenost žen. V roce 1935 už byl činný i ryze ženský Svaz žen a dívek v domácnostech a v domácké práci zaměstnaných. Ženami vedený spolek pro pracující ženy byl jedním z nejpokrokovějších projevů ženského hnutí u nás a prokazoval, že i ony jsou schopny vzít své osudy do vlastních rukou a vytvořit novou organizaci tam, kde ty staré selhaly nebo kde nechtěly působit.
A spolu s ženskými organizacemi pracujících se fenomén odborů začal široce rozšiřovat i mimo výrobní sektor. Zatímco jsme tak dosud o odborářích mluvili především jako o dělnících v průmyslu, vznikaly a rozvíjely se mezitím i odborové organizace a svazy nevýrobních zaměstnanců: především úředníků ze sektoru obchodu, služeb, bankovnictví, pojišťovnictví, ale také z továren. I v nich totiž zaměstnanec přišel na to, že ačkoliv „nebouchá“ s dělníky u pásu, i on potřebuje své zastoupení při jednání se zaměstnavatelem a že s dělníky vlastně v mnohém sdílí své pracovní a hmotné zájmy. Ve společnosti se tak začalo mluvit o takzvaných „bílých otrocích“ – bílá barva zde nesouvisela s barvou pleti, ale s barvou límečku. A i „bílé límečky“ se začaly pouštět do zakládání svých odborů. V tomto období můžeme hledat i kořeny, na něž dnes navazuje náš odborový svaz.
Text vychází z publikace Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.
Ilustrační foto: Wikimedia Commons