Říkáte si někdy, jestli jste vstupem do služebního poměru neudělali chybu? Nejste sami. Některé užitečné odpovědi přináší unikátní průzkum Pohled úředníka/ce 2024, který se uskutečnil v červnu a červenci loňského roku napříč celou státní službou. Výsledky představují doposud nejucelenější sondu do zkušeností, názorů a postojů více než 21 tisíc zaměstnanců a zaměstnankyň státní služby.
V následujícím textu se podíváme na zásadní – a často překvapivá – zjištění. V budoucnu pak nabídneme kritický pohled odborovou perspektivou. A několik otázek položíme i nejvyššímu státnímu tajemníkovi.
Kdo odpovídal?
Do průzkumu se zapojilo zhruba 30 % zaměstnanců a zaměstnankyň služebních úřadů. Tato návratnost představuje reprezentativní vzorek co do rozložení podle genderu, věku, regionu a typu úřadu. Méně reprezentativní je pak vzorek s ohledem na vzdělání a úroveň řízení, neboť mezi odpovídajícími jsou mírně nadreprezentováni vysokoškoláci a řadoví státní zaměstnanci a zaměstnankyně. Průzkum nicméně nabízí spolehlivou základnu pro reflexi reálné situace v úřadech tak, jak ji vnímají samotní pracující. Jelikož je v plánu průzkum po několika letech opakovat, doufejme, že návratnost bude ještě vyšší, a my tak brzy získáme možnost analyzovat vývoj.
Není úřad jako úřad
Zcela klíčovou metodologickou volbou bylo rozdělení odpovědí podle typu úřadu. Průzkum rozeznává pět kategorií:
- Ministerstva a Úřad vlády
- Soustavy velkých úřadů a Úřad práce (např. ČSSZ, Finanční správa, ČÚZK)
- Soustavy malých úřadů (např. státní archivy, KHS, SÚIP)
- Ústřední samostatné úřady
- Ostatní podřízené úřady
Toto členění umožnilo analyzovat významné rozdíly v pracovních podmínkách, motivaci, ale i přístupu k rozvoji či odměňování. A právě rozdíly mezi první kategorií a ostatními typy úřadů si zaslouží naši pozornost.
Motivace a (ne)spokojenost
Ukazuje se, že lidé vstupující do státní služby mají poměrně realistická očekávání. Nejčastějším důvodem, proč lidé do státní správy vstupují a proč v ní setrvávají, se ukazuje stabilita. Nezanedbatelná je pro mnohé i vnitřní motivace – tedy pocit, že dělají důležitou práci ve veřejném zájmu. Takový pocit je silněji přítomen mezi respondenty z ministerstev a Úřadu vlády. Pracující tu častěji uvádějí, že se ztotožňují s cíli a posláním úřadu. Oproti tomu zaměstnanci a zaměstnankyně z velkých úřadů vykonávající přímé služby často zvažují odchod – na vině je trojice obav: nízká vnější motivace, nevyužitý potenciál a vysoká zátěž.
Pro mnohé státní zaměstnance a zaměstnankyně je státní služba bohužel místem zklamání. Asi 16 % respondentů a respondentek plánuje odchod v následujícím roce. Nejvíce k takovému kroku tíhnou mladí do 39 let – ty nejvíce odrazuje nízký plat. Ten přitom není hlavním důvodem vstupu do služby – ukazuje se spíše, že zklamání přichází i přes nízká platová očekávání. Mezi mladými rezonuje silný pocit, že odměňování není adekvátní vynaloženému úsilí a neslouží jako motivační zpětná vazba.
Pracovní podmínky a prostor k rozvoji
Státní služba v podstatě selhává v podpoře duševní pohody a v reflexi potřeb zaměstnanců a zaměstnankyň s jiným než rodičovským typem pečující odpovědnosti. Zaměstnanci a zaměstnankyně velkých úřadů (a zejména pak ti, kteří vykonávají činnosti v přímé službě) vykazují nejnižší spokojenost s pracovními podmínkami. Zejména Úřad práce a další velké úřady reportují výrazně horší výsledky – včetně stresu, přetížení a slabé podpory. Mimochodem, zcela nepřekvapivě se jako jeden z největších nedostatků pracovních podmínek uvádějí zastaralé a neefektivní IT systémy.
Ačkoli se státní zaměstnanci a zaměstnankyně cítí odborně vybavení, vnímají nedostatek příležitostí k rozvoji (zejména kariérnímu). Nejvíce nevyužitého potenciálu identifikujeme u lidí zaměstnaných na ministerstvech, mladých a specialistů a specialistek. A celkově až alarmující míru nespokojenosti, přetíženosti, nedostatku času a prostoru pro vlastní vzdělávání a rozvoj potom vykazují vedoucí oddělení.
Spolupráce, autonomie, inovace
Asi nás nepřekvapí, jak rozšířený je pocit státních zaměstnanců a zaměstnankyň, že jejich výkon není reflektován ani odměnami, ani uznáním. Jen 46 % z nich uvádí, že dostává konstruktivní zpětnou vazbu, ačkoli většina představených se domnívá, že takovou zpětnou vazbu poskytuje. Nicméně své přímé nadřízené a spolupráci jako takovou lidé hodnotí povětšinou dobře, horší je to při hodnocení celého úřadu a spolupráce mezi úřady. Úplně nejkritičtěji je pak vnímána spolupráce s politickou reprezentací (opět s výjimkou úřadů z první kategorie).
Lidé se nedomnívají, že by pochodili s kritickým přístupem nebo s inovativními nápady, často postrádají i pocit smysluplné práce. Vztah pracujících k vlastnímu úřadu je slabý. Identifikaci brání většinou nízká participace, chybějící vize i nedostatečný tok informací. Byrokracie je samotnými úředníky a úřednicemi často označována za samoúčelnou, navíc svázanou přísnou regulací.
Závěr
Výsledky průzkumu jsou nejen bohatým zdrojem dat, ale i výzvou pro každého, kdo se podílí na správě veřejných věcí. Ukazují mimo jiné to, že státní služba není homogenní organismus. Ministerstva a Úřad vlády fungují v jiném kontextu než Úřad práce nebo menší úřady s regionálními pobočkami. A rozdíly v motivaci, rozvoji, pracovních podmínkách i kontaktu s politikou to jen potvrzují.